Církev prvního století se kromě slavení společných bohoslužeb také scházela v domácnostech. Očekávalo se, že každý člen domácnosti – rodiče, děti, prarodiče, otroci, a každý další, kdo do domácnosti patřil – se zapojí do společných modliteb, půstu, budou se sdílet a přemýšlet o učení apoštolů, proroků a učitelů. Tento model fungoval v určitých variacích a formách i tehdy, kdy se stalo hnutí zvané Cesta (křesťanství) státním náboženstvím Říma a kdy byly stavěny chrámy a svatyně.

John a Charles Wesleyovi se spolu s několika dalšími scházeli během studií na Oxfordské univerzitě. Tato skupina byla nazývána různými zesměšňujícími jmény, jako například Svatý klub, Bibličtí molové nebo Metodisté. Mladý John Wesley (spolu se svým bratrem Charlesem a jejich přítelem Georgem Whitefieldem) byl přesvědčen, že duchovní formování je možné (pouze) v úzkém kruhu přátel a spolunásledovníků Krista.

John Wesley kladl důraz jak na osobní zbožnost, tak i na prostředky milosti. Osobní zbožnost zahrnovala modlitbu, duchovní literaturu, studium Písma a půst. To byly aktivity, které byly pro každého křesťana jako jednotlivce klíčové. Ale úplně stejně důležité byly pro tehdejší metodisty také další aktivity, společné a vzájemné modlitby, společné studium Bible, spoluúčast na Večeři Páně a společný soucitný a laskavý zájem o okolní svět

Rozdělení členů metodistických společenství a sborů do malých skupin, které se pravidelně scházely, patřilo od začátku ke znakům metodismu.

V průběhu 20. století se nedělní bohoslužba stala pro metodisty základním projevem jejich života v církvi. Nicméně bohoslužba je jen jedním prostředkem k duchovnímu růstu. Křesťan, který chce na své cestě za Kristem růst, se musí také zapojit do pravidelných modliteb, studia Písma a do služby ostatním. Kromě těchto základních věcí prosívají ještě další projevy zbožnosti, jako je například půst, duchovní rozjímání, teologická reflexe nebo rozhovory o našem duchovním životě a o cílech našeho formování. Dobře fungující skupiny mohou mnohé z těchto aktivit usnadnit.

Co by měla dnes splňovat domácí skupina

Jsou nejméně tři předpoklady, které by měla splňovat každá skupina:

  1. Lidé uvnitř skupiny souhlasí s jejím účelem.
  2. Skupina by měla být tak velká, aby se mohli jednotliví účastníci aktivně podílet na jejím chodu.
  3. Skupina propojuje své členy s širším posláním církve a umožňuje jim duchovní růst ve víře a proměnu v učedníka Ježíše Krista.

Proč jsou malé domácí skupiny důležité?

Celá řada moderních průzkumů podporuje teorii, že se lidé nejlépe učí v důvěrném, interaktivním a jasně zaměřeném prostředí, které vyzývá k hluboké osobní reflexi. Musí zde být umožněna otevřená a upřímná konverzace, která se dotýká témat, jež jsou pro účastníky důležitá. Duchovní proměna a náš vnitřní růst do podoby Kristových učedníků vyžaduje, abychom se věnovali nejdůležitějším otázkám víry, života, jeho smyslu a účelu. A právě malé skupiny vytvářejí ideální prostředí pro rozhovory o těchto zásadních otázkách.

Malé skupiny také vytváří prostředí pro vznik dlouhodobých vztahů a přátelství. Cesta víry je úžasnou expedicí, na niž se můžeme vypravit spolu s dalšími cestovateli, kteří si kladou podobné otázky jako my, hledají podobný smysl jako my a usilují stejně jako my o hlubší pochopení života jakožto učedníků Ježíše Krista.

Členové malých skupin se spolu častěji modlí, studují Písmo, postí se či slouží druhým zejména díky pocitu vzájemné zodpovědnosti, která mezi nimi existuje. Průzkumy týkající se efektivity těchto skupin prokazují, že jejich členové daleko častěji přicházejí s novými nápady a koncepty a snaží se nově získané poznatky aplikovat ve svých životech.

Malé skupiny představují významný pevný rámec pro rozvoj křesťanských učedníků.  Jednotlivci si obvykle vytvářejí velmi silné názory na Boha, Bibli, církev a křesťanskou víru i praxi. Pokud však nemají spojení s širší skupinou dalších křesťanů, se kterou by mohli tyto své názory zkoumat, může to velmi zbrzdit jejich osobní růst. Abychom mohli ve své křesťanské víře růst, musíme pravidelně své postoje, názory a myšlenky tříbit v debatě s druhými lidmi. Takovouto klíčovou a tvořivou debatu poskytují právě malé skupiny.

 

 

 

­