Dávno před tím, než Metodistická episkopální církev jižní započala práci v Československu, Pán Bůh si připravil pracovníky pro toto dílo v Americe. Mužem, kterého si použil jako prostředníka při přípravě, byl Václav Cejnar. Narodil se roku 1862. Učil se obuvníkem a než se roku 1879 vydal „na vandr“, pracoval jako tovaryš v Nepasicích. Pod vlivem kazatele Balcara se obrátil a po studiích v Německu a Skotsku se stal kazatelem Svobodné evangelické církve v Náchodě. Oženil se s Annou Bartákovou, starší sestrou pozdějšího superintendenta metodistické církve J. P. Bartáka.
dovalo několik mladých mužů, kteří se připravovali na kazatelskou práci.“ Václav Cejnar jmenuje ve svých pamětech kromě J. P. Bartáka, Gustava Chvala a Josefa Dobeše ještě bratry Vondráčka, Vilta a Kupce.
Kazatel Cejnar působil po roce 1905 v USA. Šest let z toho jej v Texasu mezi českými vystěhovalci zaměstnávala metodistická Misijní rada. Připravil tam půdu pro pozdější misijní aktivity mladých zapálených křesťanů. Ke spolupráci tam doporučil Gustava Chvala a Josefa Dobeše.
„Metodistická episkopální církev jižní v USA začala misijní práci mezi Čechy v Texasu koncem roku 1907. Roku 1912 již zaměstnávala čtyři české kazatele a na Southwestern University v Georgetownu stu
V červnu 1912 se sešli čeští kazatelé a studenti ke společným poradám o práci. Poslali žádost misijní radě v Nashvillu ve státě Tennessee, aby církev nezapomínala na Čechy a Moravu. J. Dobeš vzpomíná: „Ode dne našeho vystěhování do Ameriky r. 1907 nezapomínali jsme na svou rodnou vlast a spojovali jsme se na modlitbách s těmi, kteří prospívali za duchovní rozvlažení.“ V pozadí této žádosti a dalších dopisů stála myšlenka, že metodismus vděčí právě českým zemím jako kolébce Jednoty bratské mnoho za to, že John Wesley uvěřil působením ochranovských misionářům a že by těmto zemím měl splatit svůj dluh. Toto povědomí duchovní spojitosti bylo u českých metodistických pracovníků v Americe velmi živé.
nách.
V březnu 1920 vybídla Misijní rada Josefa Dobeše, aby se vydal na cestu do Československa. Do Prahy přijel 4. května.
Po setkání s evangelickými kazateli v Praze bylo rozhodnuto: 1. Evangelizovat, 2. Šířit křesťanskou literaturu, 3. Rozvinout sociální práci. První evangelizace se konaly pod stanem zakoupeným od Sokola, kam se vešlo několik set lidí. Po třech nedělích stanové evangelizace vyznalo Krista přes stopadesát lidí. J. Dobeš jim nejprve doporučil připojit se k některé stávající církvi, což učinilo asi padesát lidí. Ostatní se přihlásili k členství v církvi metodistické, která zde ovšem zatím nebyla organizována.
„Církev se k organizaci vlastního církevního společenství odhodlala oficiálně o mnoho později. Dne 25. srpna 1921 se sešli vedoucí pracovníci metodistické misie v Evropě pod vedením biskupa U. V. W. Darlingtona a vydali toto prohlášení: V souladu s programem vydaným Generální misijní radou naší církve a s upřímným úmyslem pracovati spolu se všemi ostatními křesťanskými organizacemi v této zemi, řídící biskupové a administrativní sekretáři věří, že přišla doba, kdy bychom měli organizovati sbory v ČSR pod dozorem Metodistické episkopální církve jižní, aby výsledky evangelizační kampaně byly zachovány a abychom co nejlépe pomohli existujícím náboženským organizacím v republice a co nejvíce povznesli ideály evangelického protestantismu.“
Dne 12. května 1922 přijel J. P. Barták poprvé do Třeboně, aby obhlédl situaci pro evangelizaci a pro případné založení sboru. V červnu už uspořádal řadu přednášek v sále Právovárečného měšťanstva.
Na základě těchto přednášek se k církvi přihlásilo 171 osob a jejich počet narůstal tak, že v roce 1923 měla farnost (včetně Stráže n. N.) přes 500 členů. O rok později byl pro tento sbor postaven kostel, který slouží dodnes. Hospodářská krize, druhá světová válka a následná vláda komunistů zastavila růst práce ve farnosti.
V současné době má sbor kolem 30 členů, kteří se podílejí na pravidelném bohoslužebném životě – nedělních bohoslužbách, biblických a modlitebních hodinách.