Historie sboru Maranatha

V roce 1923 byl založen metodistický sbor v Plzni. Několik let nato, 28. října 1926 se konalo velké shromáždění za účasti představitelů města a široké plzeňské veřejnosti, u příležitosti položení základního kamene budoucí "Betlémské kaple". Tato kaple byla dostavěna a odevzdána svému účelu v roce 1927.

Stanová evangelizace byla opakována i v dalších letech, kdy vznikly další filiální sbory na Karlově a v Doubravce. V této době byly k plzeňskému sboru připojeny také sbory v Klatovech, Mýtě u Rokycan, Komárově a některé další. Tím vznikla celá plzeňská farnost. Počet členů farnosti dosáhl cca 1200 osob.

Rozvíjející se práci ochromila světová hospodářská krize na počátku třicátých let. Metodistická církev v ČSR nebyla ještě tak samostatná, aby se mohla zcela odpoutat od mateřské církve v USA. Projevilo se to i v Plzni, především na velkém zmírnění přílivu nových lidí a také v různých organizačních problémech. Mírné zlepšení bylo zaznamenáno před 2. světovou válkou, ovšem její průběh znamenal pro sbor další ránu.

Během války mnozí členové plzeňského sboru byli pronásledováni, někteří skončili svou pozemskou pouť v koncentračních táborech. Velkou oporou zbývajícím členům byl tehdejší farář a pastýř sboru J. M. Erlebach, který nesl většinu problémů na svých bedrech a obětavě se staral o své lidi. Velkým svědectvím o Boží ochraně je skutečnost, že během náletů na Plzeň nikdo z členů metodistického sboru nebyl zabit ani zraněn, přestože mnozí přišli o domov. Také sborová kaple byla poškozena. Po osvobození Plzně se zdecimovaný sbor začal opět sbírat. V Betlémské kapli bylo požehnáno několika sňatkům mezi americkými vojáky a plzeňskými děvčaty. Mnozí z členů sboru, kteří se za války dostali (dobrovolně nebo nedobrovolně) na jiná místa, se připojili ke sborům v místě svého bydliště. Jádro sboru se však brzy opět zformovalo a členové se s chutí pustili do další práce.

Sotva se sboru podařilo rozvinout novou činnost, přichází únorová revoluce v roce 1948. Historie se opakuje. Opět jsou metodisté "americkou", tedy nežádoucí církví. V padesátých letech je sbor postižen řadou různých útlaků, které vyvrcholily ztrátou vlastní kaple. Kaple přešla na základě tehdy platných zákonů do správy Vysoké školy strojní a elektrotechnické a metodistickému sboru bylo povoleno se v ní pouze shromažďovat na základě nájemní smlouvy. Veškeré protesty vedení církve byly marné a představitel Metodistické církve v Československu, superintendent V. Vančura, který odmítl kapli vydat, byl krátce nato přinucen odejít ze své funkce. V roce 1964 byl nájem vypovězen a sbor musel kapli definitivně opustit. Výměnou mu bylo dovoleno se scházet v malém sále na faře Československé církve husitské, jejíž vedení vyšlo ochotně vstříc žádosti o pomoc. Kapacita cca 30 míst však členům metodistického sboru nestačila, navíc v té době sbor neměl díky zásahům státní správy ani vlastního faráře a byl obsluhován z Karlových Varů. Tyto skutečnosti znamenaly téměř udušení činnosti. Členstvo sboru se postupně rozptýlilo - částečně do ostatních stávajících evangelických sborů v Plzni. Hrstka nejvěrnějších (asi 50 osob) setrvala v Metodistické církvi, která mezitím změnila název na Evangelická církev metodistická v ČSSR. Vzhledem k tomu, že faráři z Karlových Varů sbor pouze administrovali (kázání, sňatky, pohřby atd.), ale hlavní část duchovní péče - pastorální činnost - se nekonala, sbor dále nejen nerostl, ba naopak - úmrtím starých členů se stále zmenšoval.

Během doby se několikrát "zablýsklo jakoby na lepší časy", nejprve na přelomu 70. a potom znovu 80. let, kdy byla farnost vždy alespoň na nějakou dobu obsazena stálým kazatelem. Z různých důvodů se však práce sboru vždy zase zastavila a úpadek pokračoval. Komunistické úřady se snažily práci metodistického sboru zcela udusit a důvodem k persekuci byly například ještě počátkem osmdesátých let údajně "politicky dvojsmyslné" texty písní křesťanské hudební skupiny Medenice (Lavóři), kterou vedl metodistický kazatel T. Novotný. Za toto angažmá a za naivní obrázky s křesťanskou zvěstí, které vyvěsil do sborové pouliční vývěsky, byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. O několik let později se historie s vývěskou opakovala a kazatelku V. Hradskou před ztrátou místa zachránil jen moudrý a statečný postoj tehdejšího tajemníka pro věci církevní NVmP pana Jiřího Králíčka.

Nejhlubším bodem po dobu trvání plzeňského sboru byl zřejmě rok 1986/7 kdy průměrná účast na bohoslužbách činila sotva 5 osob. V tomto roce byl poslán do Plzně kazatel D. Zajíc, jako poslední možnost před zrušením farnosti. Bůh se ke svému dílu přiznal. V roce 1988 směla církev zakoupit dům v Thámově ulici, kde vznikla modlitebna a Bůh přidával nové lidi. Sbor přijal v této době název Maranatha. V roce 1991 byla církvi vrácena Betlémská kaple, v které se shromažďovalo k bohoslužbám více než 450 metodistů.

V druhé polovině roku 1992 byl kazatel D. Zajíc nucen rezignovat z důvodu osobního selhání ve svém úřadu. Tím byla odstartována doba mnohých nedorozumění a napětí mezi členy sboru. V následujících dvou letech opustilo sbor zhruba 150 členů.

Sbor na rok převzal kazatel P. Janoušek a v roce 1994-95 byl sbor částečně administrován superintendentem J. Červeňákem a veden farářkou A. Procházkovou, která byla v roce 1996 pověřena vedením nové metodistické farnosti v Plzni na Lochotíně. Tato farnost vznikla v roce 1996 z původního Lochotínského kmene sboru Maranatha.

V roce 1996 byl pověřen vedením sboru laický kazatel Z. Eberle. Od roku 1999 vede sbor farář P. Procházka. V současné době má sbor více než 220 členů.